Blog


„NAŠE DETI“ na Pohode

Sme na Pohode a netrpezlivo čakáme na kapelu Naše deti. Ono to vyzerá jednoduché: 5 muzikantov, 5 nástrojov a manažér Stano. Keď však ide o premiéru neznámej kapely z rómskej osady, ktorá donedávna ani nemala vlastné nástroje, je to pravda náročnejšia akcia.

„Naše deti“ mali niekoľko týždňov na prípravu, aby cvičili a zžili sa s novými hudobnými nástrojmi, ktoré vďaka divákom filmu Všetky moje deti a farárovi Mariánovi Kuffovi dostali.

Zatiaľ s kameramanom Petrom Kubelom hľadáme zaujímavé pohľady kamery. Z veže, na ktorej je napísané „Kreatívna zóna“ sa dá urobiť „kreatívny“ záber z nadhľadu.

Konečne! Medzi motajúcimi, ležiacimi, spievajúcimi, popíjajúcimi, tančiacimi ľuďmi sa preplieta kanárikovožltá dodávka. Dorazí až ku retroautobusu Kinematografu. Tam váhavo zastane. Časť z tých motajúcich, ležiacich, popíjajúcich sa vyhýba dodávke, časť zvedavo kuká, kto z nej vystúpi. Nikto!

Kameramanovi sa záber nepáči a tak sa na jeho pokyn kanárikovožltá dodávka musí vrátiť medzi motajúcich. ležiacich, popíjajúcich...  Chcel som to stopnúť. Celkom som sa bál, že niekto z tých ležiacich, motajúcich, popíjajúcich, schválne sa dá prejsť autom.



Nakoniec to dopadlo dobre. Dodávka sa bezpečne vrátila z toho ľudského hemženia a zaparkovala vedľa Kinematografu.

Z auta vystupuje Stano, Milan, Mimi, Nikolas, ďalší Stano... Celá Kapela.

Za drôteným plotom v susedstve sa mihne niekoľko postáv ľudí z médií. Vedľa je tlačové centrum. Zopár zbežných pohľadov spoza plota. Naše deti sú pre nich iba drobnosť medzi 260 okienkami Pohody. 

Medzitým si chlapci neveriacky prezerajú kus trávnika pred filmovým plátnom. Ich pohľady jasne hovoria: Tu máme hrať? A kde sú mikrofóny, A kde sú svetlá?

Veľmi trpezlivo vysvetľujem. To je začiatok. Sú neznáma kapela. Nikto ich nepozná. Nemôžu hneď na stage. Guru Pohody Michal Kaščák mal predstavu, aby to vyzeralo „neprodukované“. Prirodzené. Kameraman do mňa dobiedza: „Filmová tma a tma pre ľudské oči, to sú dve rozdielne veci.“ Upokojujem ho: Dal som priviezť dve kilové Arriny (lampy).

Pokračujem vo vysvetľovaní: „Za rok, keď sa budete usilovať... , keď nástroje neskončia v záložni..., sa na ten stage dostanete..."

Kameraman ma začal presviedčať, že kapelu musíme otočiť smerom k stanom rozsypaným v priestore, aby bolo vidieť, že sme na Pohode. Za pláckom pod kinoplátnom vidno iba nejaké šedivé celty. Skúšobne sme ich premiestnili, dokonca zahrali jednu skladbu. Ale kým sme hútali nad tým, či je to takto dobré, schovali sa nám za autobus a tam začali džemovať. Tak od srdca, od ich rómskeho srdca. Bohužiaľ, ťažko im vysvetliť, že celý Kinematograf je polepený nápismi jedného pivovaru, a že ani záber z toho nebudeme môcť použiť...

S kapelou sme urobili obhliadku miestnych stagov. Saxofonista a prvý vysokoškolák v osade Milan okamžite zaujal najbližšie postávajúce, popíjajúce, ležiace dievčatá. S nagelovanými vlasmi, v bielej košieľke, s charizmatickým pohľadom prebúdzal ich záujem. „Kto sú to?“ – pýtali sa ma zvedavo, ležiace pohoďáčky s pohárikmi v rukách.

„Naše deti“ – odpovedal som im. „Hviezdy divácky najúspešnejšieho dokumentu v histórii Slovenska Všetky moje deti.“

„Fakt?“ – pýtali sa prekvapene. Jedna nám dokonca zatančila.

„Hej!“ – odvetil som. „To sú oni... Príďte o polnoci ku Kinematografu...“

Potom sa veľmi rýchlo zotmelo a ochladilo sa. Blížila sa polnoc, ale pri Kinematografe nikto.

V tme na hromade poukladané nástroje. Chlapci z kapely sa roztratili nevedno kam.

Začala byť celkom zima. Mal som na sebe teplú zimnú bundu a nestačilo to.

Potom som si všimol, že pribehol bubeník a zobral saxofón a harmoniku. Zdalo sa mi to čudné. Bol to skutočne on? V tej tme som sa mohol aj zmýliť. Ešte aby sa nám tu stratili nástroje! Po chvíľke pribehol opäť a zobral si bicie. Teraz  som si ho prezrel dobre. Bol to on!

Vyštartoval som za ním s kameramanom. Z diaľky sme počuli našu kapelu. Pod stanovou strieškou sme ich objavili. Rozostavení okolo klavíra, naplno burácali ich nástroje. Húf poslucháčov okolo. Objavovali sa ďalší a ďalší prizerajúci, spievajúci, popíjajúci a urobili okolo stanu kruh. Mnohí z nich začali tančiť.

Naši chlapci džemovali, akoby o život. Pot stekal z tvári aj v tej zime, ústa spievali, ruky šermovali nad hlavami, chlapci pridávali jednu skladbu za druhou.

O chvíľu obruč ľudí prerazil Stano s kontrabasom a pripojil sa k chlapcom.

Noví a noví poslucháči všetkých vekových kategórií si prišli zaspievať s kapelou...

Neopakovateľná atmosféra! Až na druhý deň sme sa dozvedeli, ako to všetko začalo: pritiahol ich stan „kreatívnej zóny“, kde bol klavír a mohol si hocikto na ňom zahrať. Klavír v osade nemajú. Jeden si k nemu sadol, druhý hral tretiu ruku a tretí z druhej strany štvrtú. Okamžite zaujali a pritiahli pozornosť. K stanu sa sťahovalo čoraz viac a viac džemujúcich mladých ľudí. Blížila sa polnoc. Bolo mi ľúto prerušovať to, ale musím nejako dať Milanovi najavo, že ich „stage“ im naplánovali inde... Rozmýšľam, ako to urobiť, už je o 5 minút 12. A v tom Milan sa sám od seba zdvihne a naznačí všetkým, že sa majú presunúť za nimi o pár sto metrov ďalej, pred filmové plátno.

Dav poslucháčov sa vydal za chlapcami, aby počuli ich koncert.

Hlúčik prišiel až do areálu pohoďáckeho kina.

Naše deti spustili prvú skladbu... a ja som sa rozhodol, že s nimi skúsim nakrútiť ďalší film.

Ako to všetko skončí? Neviem. Netuším. Ale chlapcom verím. Verím, že sa budú snažiť splniť svoj sen. Viem, že sú to výborní muzikanti. Videl som, že im už verí mnoho fanúšikov z Pohody. Odniesli si domov neviditeľné čiastočky ich „cigánskeho čara“. Má návykové účinky.

Ako droga :-)

Laco Kaboš, 12.7.2014





CHCETE MĚ?

K napsání tohoto zamyšlení mne inspiroval farář Marián Kuffa, když šel jednou krmit psy na faře a povzdechl si: Mí psi mají lepší boudu než romské děti v osadách...



„Chcete mě“ – tak se jmenuje polulární pořad České televize, kde se lidé dozvídají o osiřelých pejcích a kočkách.  O dětech z romských osad, které potřebují naši pomoc, se toho moc nedozvíme. A přece: i když mají své rodiče, kteří se o ně starají podle svých možností, jsou na tom stejně zoufale jako děti v Indii či Africe, které si už mnozí v Evropě „adoptovali na dálku“, aby jim pomohli ke vzdělání. Někdo možná namítne, že základní vzdělání  je přece na Slovensku stále zdarma. Ano, školné se neplatí. Jenže to zdaleka nestačí. Kolik pomůcek musí rodič dítěti do školy koupit? A co když napadl sníh, dětem se roztrhaly botasky a škola je od osady vzdálená  třeba i 3-4 km? Zažila jsem bosé děti na sněhu i to, jak rodiče, kteří by jinak dítě poslali do školy, pokrčili rameny: „Nedá sa. Musíme povedať v škole, že bol chorý.... a popýtať farára. Možno má nejaké boty.“  Jindy skončí sešity i učebnice v peci: „A čo mám robiť? Mínus dvadsať. Vy byste vydržali? Kde mám zobrať drevo? Minulý rok som bol v lese a dostal som 6 mesiacov...“, vysvětlí druhý. Romové v podtatranských osadách mají navíc smůlu, že lesy jsou již součástí Tatranského národního parku. Tresty jsou úměrně vyšší. V uších mi zní otázka: Co bychom dělali my na jejich místě? Když se vžiješ do jejich problémů, není moc na výběr. Někdo namítne: A co dělají místní, proč jim nepomáhají? Jenže když to otočíš a vžiješ se do kůže místních obyvatel, pochopíš, že už jsou „z Cikánů“ /tady jim málokdo řekne Romové/ uondaní. Každá romská osada je jiná a i mezi Romy jsou velké rozdíly. Někde jsou žáci natolik agresivní a nezvladatelní, že si s nimi učitelé ve vyšších ročnících nevědí rady.  Místní obyvatelé se často i právem Romů bojí. Segregovaní Romové žijí „ve svém vlastním světě“, který se nedá změnit několika úřednickými výnosy.  A často je to i nad možnosti obce, protože počty Romů v osadách za posledních 20 let se zvýšily mnohonásobně – a pravda je, že pracovních příležitostí je málo a živoří i „bílí“. Nakonec každý tady ví, že Romové si pomoci neváží – darované často prodají, zničí. Potýkal se s tím i farář Kuffa, ale nevzdal to. Pochopil, že nejprve se musí trochu změnit myšlení a žebříček hodnot. Romové  žijí ze dne na den. Zdá se proto, že myšlenka „adopce romského školáka na dálku“ je vlastně úplně absurdní.  

Jenže Číňané z Tajwanu to vidí úplně jinak: rozhodli se, že podpoří nejchudší Rómy a pomohou, aby talentované děti mohly vystudovat střední i vysokou školu – a světe div se, mají výsledky! Tento experiment zkusili v jedné osadě na Spiši.  Rodina dostává na talentovaného školáka 500 € měsíčně – až do maturity. Pa  bude talentovaným umožněno spipendijní studium v zahraničí – na Tajwanu, kde se mimo jiné naučí čínsky. Romové mají extrémně dobrý hudební sluch – a tím i přirozený talent, aby se naučili hovořit čínsky téměř bez akcentu. Udělení stipendia má různé podmínky – a Rómové si najednou všímají, že „mít talentované dítě a podporovat ho ve studiu má smysl“.  Žebříček hodnot se najednou změnil. Učebnice už v peci neskončí. To, co na mě působilo v osadách nejžalostněji byla právě ta bezvýchodnost situace talentovaných dětí. Mnozí mají hudební, výtvarný, taneční talent, ale nemají ho jak rozvíjet. Je to začarovaný kruh beznaděje – a přece: Číňané nám ukázali řešení.


Podpora konkrétních dětí také znamená tlak na jednotlivé školy – na mnohých školách totiž funguje skrytá diskriminace rozměrů, které si nedovedeme ani představit. „Říkají nám, že jsme špinavý odpad. Nacpat nás do pytlů a spálit.  Evropská unie vybavila učebnu moderními počítači – ale my do té učebny nesmíme, protože bychom špinavými prackami zas.ali klávesnice. Musí nám stačit starý počítač.  Oběd dostáváme jen suchý, abychom nezasvinili jídelnu a WC máme oddělené. I v třídách jsme zvlášť gádžové a zvlášť Cikáni. Po tělocviku do sprch nesmíme. Stejně se prý nemyjeme, tak proč zrovna po tělocviku? Že by někoho napadlo, že třeba aspoň jednou za týden by se všichni Romové v škole mohli osprchovat, to ne. Kdo by platil tolik vody? Škola prý na to nemá,“ popsalo nám situaci jedno čtrnáctileté děvče z osady.  Zajímavé je, že v sousední obci stačilo, aby do školy nastoupila nová učitelka s vyšší mírou sociálního cítění. Dohodla se s 2 romskými matkami z osady a jednou za týden všechny děti ve školních sprchách omyjí.

Je smutné, že jsou osady, kde nemají ani suchá WC ani veřejnou umývárnu... přitom právě budováním umýváren, prádelen by se asi mělo začít. Najít v osadě šikovné Rómy, kteří by se o místní umývárny a prádelnu starali. Výmluva, že to stejně všechno zničí a rozprodají, neobstojí. Je třeba hledat cesty – trpělivě jako je hledá farář Kuffa. Ať se nám to líbí nebo ne. Právě tady můžeme prokázat, nakolik jsme křesťané – zda opravdu umíme naplnit  přikázání „miluj blížního svého jako sama sebe, miluj i nepřátele“ konkrétním obsahem. Nebo si na křesťany jen hrajeme?  Protože pokud budeme k problému lhostejní a budeme si myslet, že je to daleko a nás se to netýká... bude celý problém ještě víc narůstat geometrickou řadou nárůstu obyvatel v segregovaných osadách. Protože když si „neadoptujeme Romy“  my, brzy si „adoptují“ oni nás. Pokud se nebudeme vážně zabývat tím, jak změnit tuto situaci, pak musíme očekávat narůstající sociální nepokoje rozměrů zcela nebývalých, vzplanutí lokálních etnických nepokojů , které nebude možné tak jednoduše uhasit.

Svatava Maria Kabošová

Rómske dieťa v zime
 
 

memory usage 1.52 mb