Blog


CHCETE MĚ?

K napsání tohoto zamyšlení mne inspiroval farář Marián Kuffa, když šel jednou krmit psy na faře a povzdechl si: Mí psi mají lepší boudu než romské děti v osadách...



„Chcete mě“ – tak se jmenuje polulární pořad České televize, kde se lidé dozvídají o osiřelých pejcích a kočkách.  O dětech z romských osad, které potřebují naši pomoc, se toho moc nedozvíme. A přece: i když mají své rodiče, kteří se o ně starají podle svých možností, jsou na tom stejně zoufale jako děti v Indii či Africe, které si už mnozí v Evropě „adoptovali na dálku“, aby jim pomohli ke vzdělání. Někdo možná namítne, že základní vzdělání  je přece na Slovensku stále zdarma. Ano, školné se neplatí. Jenže to zdaleka nestačí. Kolik pomůcek musí rodič dítěti do školy koupit? A co když napadl sníh, dětem se roztrhaly botasky a škola je od osady vzdálená  třeba i 3-4 km? Zažila jsem bosé děti na sněhu i to, jak rodiče, kteří by jinak dítě poslali do školy, pokrčili rameny: „Nedá sa. Musíme povedať v škole, že bol chorý.... a popýtať farára. Možno má nejaké boty.“  Jindy skončí sešity i učebnice v peci: „A čo mám robiť? Mínus dvadsať. Vy byste vydržali? Kde mám zobrať drevo? Minulý rok som bol v lese a dostal som 6 mesiacov...“, vysvětlí druhý. Romové v podtatranských osadách mají navíc smůlu, že lesy jsou již součástí Tatranského národního parku. Tresty jsou úměrně vyšší. V uších mi zní otázka: Co bychom dělali my na jejich místě? Když se vžiješ do jejich problémů, není moc na výběr. Někdo namítne: A co dělají místní, proč jim nepomáhají? Jenže když to otočíš a vžiješ se do kůže místních obyvatel, pochopíš, že už jsou „z Cikánů“ /tady jim málokdo řekne Romové/ uondaní. Každá romská osada je jiná a i mezi Romy jsou velké rozdíly. Někde jsou žáci natolik agresivní a nezvladatelní, že si s nimi učitelé ve vyšších ročnících nevědí rady.  Místní obyvatelé se často i právem Romů bojí. Segregovaní Romové žijí „ve svém vlastním světě“, který se nedá změnit několika úřednickými výnosy.  A často je to i nad možnosti obce, protože počty Romů v osadách za posledních 20 let se zvýšily mnohonásobně – a pravda je, že pracovních příležitostí je málo a živoří i „bílí“. Nakonec každý tady ví, že Romové si pomoci neváží – darované často prodají, zničí. Potýkal se s tím i farář Kuffa, ale nevzdal to. Pochopil, že nejprve se musí trochu změnit myšlení a žebříček hodnot. Romové  žijí ze dne na den. Zdá se proto, že myšlenka „adopce romského školáka na dálku“ je vlastně úplně absurdní.  

Jenže Číňané z Tajwanu to vidí úplně jinak: rozhodli se, že podpoří nejchudší Rómy a pomohou, aby talentované děti mohly vystudovat střední i vysokou školu – a světe div se, mají výsledky! Tento experiment zkusili v jedné osadě na Spiši.  Rodina dostává na talentovaného školáka 500 € měsíčně – až do maturity. Pa  bude talentovaným umožněno spipendijní studium v zahraničí – na Tajwanu, kde se mimo jiné naučí čínsky. Romové mají extrémně dobrý hudební sluch – a tím i přirozený talent, aby se naučili hovořit čínsky téměř bez akcentu. Udělení stipendia má různé podmínky – a Rómové si najednou všímají, že „mít talentované dítě a podporovat ho ve studiu má smysl“.  Žebříček hodnot se najednou změnil. Učebnice už v peci neskončí. To, co na mě působilo v osadách nejžalostněji byla právě ta bezvýchodnost situace talentovaných dětí. Mnozí mají hudební, výtvarný, taneční talent, ale nemají ho jak rozvíjet. Je to začarovaný kruh beznaděje – a přece: Číňané nám ukázali řešení.


Podpora konkrétních dětí také znamená tlak na jednotlivé školy – na mnohých školách totiž funguje skrytá diskriminace rozměrů, které si nedovedeme ani představit. „Říkají nám, že jsme špinavý odpad. Nacpat nás do pytlů a spálit.  Evropská unie vybavila učebnu moderními počítači – ale my do té učebny nesmíme, protože bychom špinavými prackami zas.ali klávesnice. Musí nám stačit starý počítač.  Oběd dostáváme jen suchý, abychom nezasvinili jídelnu a WC máme oddělené. I v třídách jsme zvlášť gádžové a zvlášť Cikáni. Po tělocviku do sprch nesmíme. Stejně se prý nemyjeme, tak proč zrovna po tělocviku? Že by někoho napadlo, že třeba aspoň jednou za týden by se všichni Romové v škole mohli osprchovat, to ne. Kdo by platil tolik vody? Škola prý na to nemá,“ popsalo nám situaci jedno čtrnáctileté děvče z osady.  Zajímavé je, že v sousední obci stačilo, aby do školy nastoupila nová učitelka s vyšší mírou sociálního cítění. Dohodla se s 2 romskými matkami z osady a jednou za týden všechny děti ve školních sprchách omyjí.

Je smutné, že jsou osady, kde nemají ani suchá WC ani veřejnou umývárnu... přitom právě budováním umýváren, prádelen by se asi mělo začít. Najít v osadě šikovné Rómy, kteří by se o místní umývárny a prádelnu starali. Výmluva, že to stejně všechno zničí a rozprodají, neobstojí. Je třeba hledat cesty – trpělivě jako je hledá farář Kuffa. Ať se nám to líbí nebo ne. Právě tady můžeme prokázat, nakolik jsme křesťané – zda opravdu umíme naplnit  přikázání „miluj blížního svého jako sama sebe, miluj i nepřátele“ konkrétním obsahem. Nebo si na křesťany jen hrajeme?  Protože pokud budeme k problému lhostejní a budeme si myslet, že je to daleko a nás se to netýká... bude celý problém ještě víc narůstat geometrickou řadou nárůstu obyvatel v segregovaných osadách. Protože když si „neadoptujeme Romy“  my, brzy si „adoptují“ oni nás. Pokud se nebudeme vážně zabývat tím, jak změnit tuto situaci, pak musíme očekávat narůstající sociální nepokoje rozměrů zcela nebývalých, vzplanutí lokálních etnických nepokojů , které nebude možné tak jednoduše uhasit.

Svatava Maria Kabošová

Rómske dieťa v zime
 
 

memory usage 461.84 kb